OSN společně s Evropskou Unií zakotvují do Globálních paktů, k jejichž přijetí má dojít 10. a 11. prosince tohoto roku v Maroku, přesidlování migrantů a kvóty pro jejich přerozdělování do členských států Evropské Unie, tedy i do České republiky. Německo přesidluje osoby vybrané UNHCR dlouhodobě, Itálie poslala na konci minulého roku do Libye armádní speciál, který do Německa dopravil 162 osob. Ani Česká republika není v přesidlování vyjímkou, narozdíl od západních zemí migranty zatím od roku 2008 přesidluje pouze sporadicky a to v rámci Národního programu AMIF, který je platný do roku 2020. Dokument je dostupný ke stažení na stránkách Ministerstva vnitra.

O vytvoření bezpečných a legálních možností přístupu pro uprchlíky a závazných programů pro přesídlení žádá Evropský parlament v již přijatém Usnesení Evropského parlamentu o pokroku v iniciativě globálních paktů OSN o bezpečné, řízené a legální migraci a o uprchlících z 18. dubna 2018 (Odstavec 21). V návrhu Dublin IV přecházela kontrolní pravomoc plnění kvót a jejich stanovení pod Agenturu Evropské unie pro azyl (Odstavec 9.), která měla být přímo podřízena Evropské komisi, tedy hlavnímu orgánu Evropské Unie. V Globálním paktu o uprchlících tyto pravomoci přecházejí na orgán zvaný „Asylum Capacity Support Group“, který má být přímo podřízen UNHCR, a to za zachování stejných principů, jaké obsahuje Dublin IV. Tato skupina má ještě jednu pravomoc, a to určovat přijímacím státům, zda li mají přistupovat k přijatým osobám jako k uprchlíkům, nebo jako k migrantům (Článek 1.6, Odstavec 45 a 46). A to hlavně v případech, kdy jsou migrační toky smíšené (kde není možné ihned určit, zda celá skupina osob jsou uprchlíci nebo „pouze“ migranti a nelze je ihned takto identifikovat). To samozřejmě bude mít po přijetí Globálních paktů za následek změnu národní migrační politiky.

Zásadně jsme proti procesu řízeného přesidlování migrantů řízeného UNHCR a prováděného i neziskovými organizacemi. Dále odmítáme plnění kvót na přerozdělování migrantů a uprchlíků řízených a diktovaných mezinárodními společenstvými. Oba procesy považujeme za rizikové pro občany České republiky, a to hlavně z bezprčnostního, ekonomického a sociálního hlediska.